Veselé historky/Funny stories

20.4.2015.  Sísa přestala žrát deky a začala se konečně chovat jako dáma. No a abychom nevyšli ze cviku, pořídili jsme si Giru. Je jí teď 8 měsíců, je to puberťačka a fakt se s ní člověk nenudí. Gira pořád něco vymýšlí.. manžel Jirka má okousaný šlapátka od kola, miluje násady od smetáků ( teda Gira, ne Jirka ), další její oblíbené nářadí a rohožku, tak tu už nemáme doma ani jednu...
20.5.2014 Do veselých historek jsem dlouho nic nepsala, protože jsem dlouho neměla náladu psát. Mikinka nám v létě 2014 navždy odešla. Aby toho nebylo málo, na podzim nám odešel ještě Boroušek, náš 12 letý welsh corgi cardigan. Oba nám pořád chybí, byli to členové naší lidské i psí smečky… Jelikož jsme v té době neměli doma štěňata, volili jsme vnouče po Mikině. Štěnda se měla právě narodit. Nikdy bych nevěřila, jak se geny přes koleno můžou tak přenést. Sísa je povahově celá Mikina, nejvíce svojí nenažravostí!! To se vážně nevidí. Už se nám pustila do všeho možného, jenom aby měla velký objem něčeho ve svém břichu ( je jí jedno, jakého původu to je ).  Takže kus deky není výjimkou. Kdyby mohla, sežrala by i hromadu písku, kterou máme zrovna na dvoře. Je to s ní opravdu veselé a její pubertální historky  se nedají ani popsat.
Vůbec  u nás není sranda…. Haha.  Když začala chodit naše Alča před roky se Zbyňkem, říká mi : „Víš, on Zbyněk má takový handicap, on se bojí psů ..  říkám „ a jakých?“  …. „jenom těch velkejch, černejch..“ V tu chvíli jsem myslela, že padnu na zadek a řekla jsem: „no to  zapadne do naší rodiny ….. máme jenom tři velký černý psy!“  Ale nemůžu říct, Zbyněk si na naše  psí holky zvykl, s Alčou mají Sísu a Zbyněk s ní začal i absolvovat výstavy, chodí s ní na cvičák mezi další psy a na prochajdy ..
S bojácností na psy jsem se setkala už mockrát a vždycky to dopadlo dobře, strach ze psů byl odbourán, ale musím říct, že historky to byly vždycky opravdu úsměvné.

17.11.2012  Tak zase   nějaké veselé  po dlouhé době …

Měli jsem doma návštěvu, seděli jsme v kuchyni u stolu a všude spousta jídla. Chlebíčky, buchta, jednohubky na kredenci … najednou zvonek ….  museli  jsme něco u dveří vyřídit a mezi tím nějakej dobrák zapomněl zavřít dveře do dvora. Najednou rachot, kolem mě proběhl jeden berňák ( v té rychlosti nebylo poznat co to je .. ), druhej berňák, třetí berňák! Rychle do kuchyně - milá Mikinka stála opřená o kredenc a stihla sežrat všechny chlebíčky včetně buchty a všeho ostatního, co se na kredenci nacházelo. Bovani a Kejsi, ty jsou slušně vychované a nejsou tak moc nenažrané, ty jenom koukali.

Ale naše návštěva utrpěla šok!  Seděli jako zařezaní, drželi se židle a prý „my mysleli, že teď bude řada i na nás!"

 

 

 

 

20.8.2012  Přišel k nám děda, vešel za vrata a v ruce držel šrůtku uzenýho. Mikina přiběhla,  stoupla na zadní, děda ruce  s uzeným nahoru nad hlavu .

Bylo to opravdu komické, protože Kejsi se na dědu dívala shora,  děda vypadal jako její mladší bratr, děda začal řvát „"ty mrcho, nech to uzený, pomóc!!!!!  Manžel to uslyšel, Mikinu sprdnul a uzený se šťastně dostalo k nám do kuchyně. Bohužel to není všechno.  Druhý den jsem šla na dvůr a jako obvykle se Miki proplížila do kuchyně, kde seděl za stolem můj manžel a četl noviny. No prostě,  Mikina se tiše proplížila chodbou do kuchyně a než manžel zareagoval, tak držela v hubě tu včerejší šrutku uzenýho a pelášila s ní pryč. Já věsila prádlo, najednou řev, Mikina letí v kotrmelcích ven ze dveří, šrutku v hubě, za tu by dala i život ! Snažili jsme se jí uzený z huby vypáčit, ale má stisk jako krokodýl ….  Mikina dostala sprda ( stejně to nepomůže ) a my byli zase bez oběda …. 

 

 

27.7.2011 Náš nový milý zážitek ….                                                                                                               Včerejší odpoledne bylo pod mrakem a nám se nechtělo doma nic dělat.  Vzali jsme s dcerou Jančou Kejsi a Bovani, stavili se pro naši kamarádku Blanču a vydali se na procházku po okolí  našeho malebného  města.   Z větší části lemují Dolní Kounice vinohrady. Když vyjdete na jakýkoliv kopec, je nádherný pohled dolů na Kounice. Uprostřed města teče řeka. Dolní Kounice jsou vlastně v dolině obklopené kopci. Pěstuje se tu vyhlášená frankovka ( dodávaná i na stůl pana prezidenta ).  Procházka byla v klídku ( s ohledem na naši březí Bovanu, která se už teď táhne jako sopel ), kochali jsme se upravenými vinohrady a okolím .… Najednou se Kejsa rozběhla a hupla do asi metrového keře babek.  Skákala do něho po hlavě, po zádech, no to jsme snad ještě asi ani neviděli, co dělala.  Byla naprosto šťastná. Já taky, když jsem si představila, jak jí ty babky budu vybírat z kožichu… Čumenda po okolí mě hned přešla.  Na zavolání Kejsi z keře vyběhla, babky žádný … jejda, to byla úleva.  No jo,  ale mrákoty na mě stejně přišly …později, když došla až k nám …. smrděla  hůř než kanál, to byl smrad, že by jeden pad! Zřejmě se vyválela v nějaké mršině ! Myslela jsem, že mě budou holky omývat. Naštěstí jsme kousek dál potkali tůň s dešťovkou. No ale i tak, samotná voda moc nepomohla ….  Čím víc jsem nadávala, tím víc se mě Kejsa držela. Když jsme přišli domů,  smrděla jsem víc já než můj pes.  Bylo nezbytně nutné ji vykoupat.  Do sprchy jsme  nakonec museli  všichni ……

14.7.2011 Včera jsem šla zalívat zahradu a psiska se mnou, jako vždycky. Máme tam takovou malou meruňku, na které byla letos ukázka asi o 10 kusech a včera byly meruňky už zralé. Tak jsem si řekla, že je utrhnu, jak půjdu domů. Něco jsem na zahradě dělala, najednou se otočím, Bovani stojí opřená o strom a kam dosáhla, meruňky pryč. Ale dělala to opět chytře, podělila se i s ostatními ( naházela na zem na co dostala ) a ostatní měli taky hody. Jediná Bovani ale aspoň plive pecky …. Mám vždycky strach, aby se jim něco nestalo, sežerou naprosto všechno. 

Mikina je vážně neuvěřitelnej pes.  Její panička Alča s ní chodí plavat do řeky. Mikina je vždycky na volno. Dokud se Alča jenom brodí, je to v pohodě, Miki plave nebo jde  vedle ní. Běda, jak se Alča dostane do větší vody nebo začne plavat, Mikina ji okamžitě  chytí za vodítko a Alču táhne na břeh.  Zřejmě se o ni bojí.  Má nějaký ochranářský pudy.

To stejné i v zimě, když jdeme třeba sáňkovat, tak Mikina nechce, abychom jeli z kopce dolů, bojí se o nás.  Už ne  jednou nám natrhla kalhoty ve snaze nás držet …

28.2.2011

Takže po dlouhé době jsem se dostala k psaní.  Ne, že by se u nás nic nedělo, ale nemám moc času.  Takže jenom takové tři malinké anekdotky :

Mikina na procházce, vedl ji přítel naší Alenky, Alča měla zrovna na vodítku moji Kejsi, šli přes ne moc frekventovanou silnic. Uprostřed silnice si Mikinka najednou dřepla a začala tlačit. Zbyněk se musel zastavit a počkat, až to milá Mikinka dotlačí. Taky auto, které zrovna jelo muselo zastavit. Pán s paní asi nikdy neviděli psa ….. oba oči vykulený. Uprostřed silnice hromada, že by na ní i autobus dostal smyk, možná i traktor by měl co dělat ….  A co dál ?  U nás se hromádky sbírají …. Nosíme sebou pytlíky ( no spíš pytle ) !

 

U babičky, jako obvykle, nedělní oběd.  Najednou rána jako z děla, Mikina nikde,  utíkali jsme do pokoje, babička pekla štrúdl,  štrúdl i s plechem na zemi …. No, spíš jenom kousek štrůdlu s plechem na zemi. Mikina dostala, jako vždy a byla deportovaná na zahradu. Co se týká sežraných štrudlů, je neporazitelná !

 

Asi týden před tím babička udělala k obědu vařené maso a vepřový jazyk jako přílohu.  Babička v kuchyni, otočí se,  talíř prázdný …. maso nikde.   Mikina se pod lavicí jenom olizovala.

 

31.12.2010 Historek je spousta pořád, naši čtyři psi vymýšlejí samé novotiny a čím dál tím větší blbiny, někdy si říkám, že to není ani normální, co všechno vymyslí … a pak že psi nemyslí …

 

Někdy v polovině října jsem řekla Bovani, že hned při jejím  hárání pojedeme za psem na krytí. Nevíme, jestli dostala strach, ale nekecám, do rána shodila všechny chlupy, to se muselo vidět. Teď už vypadá hezky, chlupy jí dorostly, ale pořád nehárala.

Dnes, na Silvestra ráno jsem si ji vzala k sobě, spolu jsme si pěkně sedly ( dvě holky ) a já ji chlácholila, že by hárat už mohla, že je to tak akorát, že krycí pes je bezva, no naslibovala jsem jí všechno možný. Asi za hodinu jsem zjistila, že Bovani hárá  …… fakt podivná náhoda……..

 

Asi před týdnem jsme doma a najednou slyšíme ze dvora pištění, takové zvláštní pištění. Vykoukli jsme a … náš berňák Bovani se zasekla v boudě našeho malého corgiše …. zasekla se v předsíni, lezla do Borovi ložnice pro kost, tam to šlo, ven ne ….

Ti, co u nás byli nebo corgiše znají, vědí, že bouda pro corgiše není velká, je zateplená, ale corgiš je nízký pes. Jirka ještě, aby tam Borovi netáhlo, zmenšil razantně otvor do boudy …. a opravdu nechápeme, jak se tam Bovani mohla dostat, zase žádná chudinka to není …..

No, naštěstí máme vrchní část odklápěcí, takže jsme ji otevřeli a Bovani vyskočila vrchem.

 

Další, co je, tak Bovani miluje spávat v garáži v kufru od auta……… opravdu to miluje.

Samozřejmostí je, že naši psi, jak vidí otevřený jakýkoliv kufr, hned jsou v něm - i na ulici. Zrovna nedávno přijel jeden soused, otevřel kufr od svého auta a měl tam všechny naše tři berňačky, no kufr od fabie je dost těsný ...

 

 

3.11.2010 Tak už jsem dlouho nenapsala, ne že bysme veselé historky vyčerpali, ale není moc času.  Tak třeba jednu starou asi měsíc. Šli jsme ven s psíma holkama a byli v sadu. Janča říká Bovani : „dones mi jablko ze stromu." A co asi udělala Bovani, šla k jabloni, začala kolem stromu panáčkovat a Janči jablko opravdu přinesla.  Je nějaká chytrá !  No a trhat jablka se jí náramně zalíbilo, takže si chodí sednout pod každý strom ( ne jenom jabloně ), ale i pod třešně , hrušky …  No a kouká nahoru a dívá se, co by kde za ovoce loupla. Museli jsme jí vysvětlit, že na třešně si bude muset nějakou dobu počkat …. Asi to pochopila, pod třešeň už nesedá.

 

Asi před 14 dny jsme Bovani řekli, že už je doba, kdy bude asi hárat a pojede za svým princem . Bovani se asi ulekla, protože hned druhý den pozbyla všechny chlupy a hárat do dnešního dne nezačala.   Prostě … vypadá jako pudl ( teda nic proti pudlům ), ale je srandovní.  No bylo nám řečeno, že by to během dalších 14 dní mělo zase začít růst. Venku se kupodivu oteplilo, tak to nevadí …..

Veselé historky s našimi pesany :

Za naši dobu chovu našeho oblíbeného plemene jsme zažili opravdu spoustu povětšině legračních příhod. Všechny se nedají popsat, tak snad jenom pár těch opravdu dobrých :

31.8.2010 A zase Mikina ….
Včera navečer jsme si udělali vycházku do přírody. Nikde nikdo a tak jsme měli naše tři berňačky puštěné na volno. Najednou vidíme, že kousek před námi dvě holky s jedním klukem rozdělávají oheň. Byla to kamarádka našich dcer Lucka se svými kamarády. Naše psiska Lucku znají a tak se za ní všechny psí holky utíkaly pomazlit. Všichni je vždycky hned pomuchlají, však vypadají jako přerostlí plyšáci ! Když jsme procházeli kolem jejich igelitek se špekáčky, dcera Alča pronesla, aby si to raději schovali, protože Mikina má pořád hlad. Lucka na to, že je to dobře schované .
Já s Kejsi ušla asi krok, najednou řev, otočím se, pohled byl naprosto dokonalý – Mikina vykulený oči, pomalu kráčela jako by nic a v hubě narvaný buřty ( jeden už polknutý ) a za ní se z igelitky táhl celý špekáčkový průvod. Lucka k ní přiskočila a škubla, takže jí zbytek buřtů utrhla od huby. Tak jsme se smáli, že Mikina tentokrát nedostala ani nadáno.
Ptala jsem se, kolik jich vlastně sežrala a Lucčin kamarád jenom smutně pronesl : „ zbyla jich jen půlka……...“

Tento příběh se stal mé kamarádce
Kamarádka Liduška měla za domem na pastvě koně, za kterými přijížděl její kamarád Ondra ze sousední vesnice. Vždycky přijel se svým německým ovčákem Bretem. Tento pátek náhodou odjeli sousedé Lidušky na dva dny na víkend k rodině do Čech k rodině. Ondra se věnoval koňům a mezitím Bret někam zmizel a když se vrátil, z huby mu visel špinavý, pomuchlaný, chcíplý pes. Když to uviděla Liduška, zhrozila se . Byl to bílý bišonek Fllafi od sousedů, kteří odjeli. Strašně se bála, že až na to sousedi přijdou, bude konec jejich sousedských vztahů. Takže v šoku vzali toho umuchlaného, špinavého, v blátě vyváleného sousedovic chcíplého mazlíčka a vykoupali a vyšamponovali a vyfénovali ho. Pak šli k sousedům a naaranžovali ho do jeho boudičky, jako že spí. V neděli se vrátili sousedi. Soused přiběhl celý vyšokovaný k Lidušce a křičel . Liduška z toho měla nervy v kýblu a bála se, co bude. A soused : „ Představ si, co se stalo, v pátek ráno nám chcípl náš miláček Fllafi, my se s ním rozloučili, zakopali a dnes se vrátíme a on leží v boudě !“
Pokud vím, do dnešního dne Liduška zatlouká …………………………….

Jednoho hodně teplého letního slunečného dne jsem navrhla rodině, že se půjdeme k babičce vykoupat ( máme tam bazén ), je to pěšky asi 10 minut od našeho domu. Já to zbuntovala, našim se už moc nechtělo. Bylo už po 20 hodině večer a všichni by nejraději zasedli k televizi. Nakonec se mi podařilo, domluvili jsme se tak, že můj manžel Jirka pojede autem a já s dcerou Jančou pěšky se psy. Jenomže cestou jsme potkali Zuzku ( kamarádka a zároveň dcera našich veterinářů ) a ať se s ní jedeme podívat na ovečky ( má je u nás v Dolních Kounicích – na pasení s corgiši ) a že nás pak hned k babičce zaveze autem, takže tam budeme stejně jako bychom šli pěšky. Tak jsme s Jančou rády souhlasili a jeli.
Přijeli jsme na místo, projeli bránou, Zuzka vypla el. ohradník, abychom tam mohli vzít naše psí holky ( Bovani a Kejsi ). A ať je klidně necháme za ovečkama běhat, protože ještě nikdy neviděla berňáka, kterej se rozběhne za ovcí. No bohužel, Zuzka se spletla . Naše Bovani se s Kejsi rozběhly za ovcemi a začaly je honit. Bylo to zvláštní, nikdy to nedělaly, ale fakt jim to šlo, bylo krásný je pozorovat. Jenomže co se nestalo, jedno jehně vběhlo do vypnutého ohradníku a podařilo se mu z něho vymotat a uteklo . To jsou ovečky, které nejsou na maso, jsou takový černo-šedý, chovaný na pasení a okrasu ….. Taky docela drahý a hlavně nejdou moc sehnat …. Takže nastalo hledání … Venku skoro tma, komárů stovky, spíš tisíce …..
Jirkovi jsme volala, že k bazénu nepřijdeme, docela se naštval.
Hledání ovečky probíhalo následovně : já byla v ohradníku s ovečkami a tisíci komárů, Janča se Zuzkou prolézaly okolí – ve tmě v lebedě a kopřivách víc než dva metry vysoké …. Já držela ovce od sebe (což byl pro mě nadlidský úkol ), protože když jsou od sebe, tak mekají a jehně si přivolají. No takto to bylo asi do 22 hodin, já doštípaná ( ráno jsem napočítala na sobě 85 štípanců, Janča jich měla ještě víc ), pak jsem ještě zavolala Jirkovi, jestli by nám z lásky nedovezl baterku, ten byl docela naštvanej….. ale za chvíli přijel, baterku dovezl a dokonce ovci s námi hledal. Asi dvě hodiny dalšího prolézání – já tahání s ovcemi a další bodance od komárů, jsme naznali, že to nemá cenu a jeli jsme domů s tím, že holky půjdou hledat ráno jak se začne rozednívat, asi ve čtyři hodiny znovu. My jsme ke konci tušili, kde asi ovečka je, já ji slyšela, ale je to tam hodně velké a v té tmě ji najít prostě nešlo. No, Jirka se naprdl a jel domů a já se Zuzkou ( aby tam po tmě nebyla sama ), že tam ještě zavezeme kůly a k těm aspoň dvě ovce přivážeme, dál od sebe, aby békaly a tím jehně přilákaly.
Takže jsme vzali železný tyče, jeli tam znova . Ovečky byly docela rozdivočený, že jsme je prvně nemohli nahnat, asi po půl hodině se nám to podařilo nahnat je do stání a konečně nastalo uvázání dvou kousků. Ty ostatní jdou s nimi, jsou na nich přilepený, stačí, když se chytne vůdce a ostatní se od ní nehnou. Přešli jsme tu jejich velkou salaš a začali zatloukat železa do země – bylo velké sucho, nešlo to. Asi po hodině úmorné práce se nám to podařilo a dvě jsme konečně přivázali ( ve tmě ), ono trefit se do železa úplně ve tmě, když člověk nic nevidí, do země, která je jako beton, za ustavičného odhánění komárů, je docela úspěch…... Takovou jsme měli radost, že jsme to dokázali, ovšem radost netrvala dlouho. Asi po půl minutě jedna ovce zabrala a lano se přetrhlo. Tak to už jsme toho měli opravdu dost a nechali jsme přivázanou jenom jednu ( i když k ničemu, protože ostatní se od ní prostě nehly a vůbec nebejkaly, kravky jedny ) a že jdeme konečně domů. Zuzka zapl el. ohradník a sedli do jejich nablýskaného bouráka. No prvně jsme zjistili, že jsme ztratili klíče od brány – brána byla ale otevřená, tak to nebyl zase až takovej průser ( i když tam měla Zuzka další klíče ), pak chtěla nastartovat a ani to neprdlo, auto bylo úplně chcíplý, baterka v čudu…..
Jak jsme měli zapnutý světla, abychom aspoň věděli, kde je ohrada, tak se to vybilo. Takže jsme nevěděli, jestli tam auto nechat nebo co. Dýzlák se roztlačuje docela těžko …
No, tak že asi půjdeme domů pěšky, a že Zuzka vzbudí taťky, aby tam ještě zajeli a hodili to na baterku z druhého auta. Já jsem o Jirkovi ani nepřemýšlela, protože ten byl tak naštvanej a ráno ve čtyři vstává do práce …. Takže jsme zamkli auto a šli pěšky domů, když jsme ušli kus cesty, Zuzka zjistila, že nezatáhla ruční brzdu, takže jsme se ještě k autu vrátili. Asi kolem jedné jsme se doplazili domů ( ona má ortézu na kotníku ), já taky sotva lezla. Než jsem se dala trochu do kupy ( smrděla jsem jako ovce ), umýt hlavu, zafenistilovat se ( což vypadalo jako konzervace ) odpijákovat apod., tak jsem se do postele dostala kolem druhé hodiny a ještě jsem nemohla ani usnout, jak mě všechno bolelo ….. a vstávala jsem ráno v pět. Ale naše nemilé dobrodružství dne 13.tého mělo druhý den šťastný konec. Hned ráno se Zuzce a naší Janči podařilo jehňátko najít, bylo v naprostém pořádku. Dokonce i klíče se našly, byly zapadené v autě pod sedadlem …….. a můj manžel Jirka ? Asi za tři dny se mnou zase začal mluvit …………..a rád …


Stalo se jednu krásnou neděli, kdy jsme byli pozvaní k babičce na oběd.
Alča přišla s Mikinou k babičce přímo ze cvičáku, kam chodí holky cvičit každou neděli dopoledne. No, naše babička, která pořád zavírá vchodové dveře, je prostě nezavřela. Najednou se mi zdá, že je na zahradě nějak prázdno, naše Mikina ani corgiš naší babičky Baribal ( Bar ) pryč. No, bylo mi to naprosto jasné …… Trtala jsem do kuchyně, že jsem na verandě málem ani nevybrala zatáčku a doběhla do kuchyně. Naše milá Mikinka stála na kredenci, v hubě velký kus kuřete co jsme měli k obědu a házela to na zem Barovi, Alča Mikinu deportovala na zahradu, dala jí, co jí patřilo. My byli po obědě a opět nějakým nedopatřením se Mikina dostala do kuchyně, zase si stoupla na kredenc a ještě tam cosi ukradla. Deportace se opakovala. Asi po pěti minutách jsem šla zadním vchodem na zahradu, pěkně jsem se lekla. Babička tam má pytel s granulemi, v pytli byla narvaná velká tříbarevná hlava a půl pytle granulí pryč …….. prostě ten den se Mikinka rozhodla, že bude hodovat ……
No a pak se z toho po….. .


Krmení naší dravé zvěře
Tento příběh se opakuje každý večer při krmení našich chlupatých miláčků.
U krmení našich psů musí být opravdová disciplína, jinak by krmení psů v tomto množství nešlo.
Každý náš pes ví, která miska je jeho, lehne si před ni a čeká, až dám žrádlo postupně všem, potom jim dám povel, že už můžou a teprve v tomto okamžiku se pesani do bašty mohou vrhnout. To proto, aby dožrali žrádlo zaráz .
První, kdo má sežranou papku, jsou samozřejmě všechny tři naše berňačky. Bouroušek ( cordi ) není nikdy tak rychlý . Všechny tři berňačky postupně okukují, co kdyby náhodou Borovi něco od huby upadlo a zakutálelo se to třeba jejich směrem. Je to opradu legrační, protože to vypadá následovně :
Boro žere, od začátku jeho zadní části sedí postupně v řadě tři berňačky za sebou.
Většinou se na první místo vecpe naše nejmenší a nejdrzejší Kejsi, pak má místo u Borova ocasu Miki a nakonec za ní v řadě na posledním místě sedí Bovani ( vždycky čeká a nikdy na ní nic nezbyde). Nikdo z fenek si nic nedovolí, Boro to má všechno pod kontrolou, za svého poklidu a při slintání zástupu, který sedí za ním, si v klidu dobaští svůj žvanec a pak si v poklidu odejde. Teprve až je asi metr od prázdné misky, mohou ostatní nenažranci olíznout aspoň dno …
Naše všechny psí misky jsou tak nableštěné, jako bychom je každý den čistili kartáčem .

Miki měla asi jeden rok, když se při odpolední vycházce znenadání z nedalekých dveří vyřítila koloběžka.Odjakživa ji velice zajímají pohybující se věci, jako je například naše andulka, autíčko na dálkové ovládání, kolo a další zajímavé věci. Naše Miki, která byla jako v tranzu, chvilku koukala, a pak - ani nevím jak, jsem se otočila a náš drahý pejsek se hnal padesátikilometrovou rychlostí za nic netušícím kloučkem. Kluk asi brzy uslyšel údery tlap do kočičích hlav ( stará dlažba na ulici ), protože se otočil a výrazně přidal na rychlosti. To naši Mikinku ovšem pouze povzbudilo ve hře, protože zatnula zuby a ještě víc zrychlila. Tak rychle jedoucí koloběžku jsem ještě nikdy neviděla. Tak jseme jen v neblahém tušení čekala, jak tenhle závod dopadne. V náhlém osvícení víry, že mi klouček uvěří, jsem na něj křičela, ať zastaví, že mu ten obrovský slintající kopec chlupů nic neudělá... Po chvíli opravdu zastavil, protože mu došly síly. Mikinka k němu přiběhla, olízla ho, prohlídla si koloběžku, vesele zavrtěla ocasem a pelášila zase zpátky ke mně. Chvilku jsem o bledého chlapce měla starost, ale ten byl statečný. Mávl na mě, nasedl na svůj stroj a odjel.
Už od malička se naše Mikinka těší pozornosti, které se jí dostává od kolemjdoucích lidí na procházkách, kteří se se zájmem zastavují a na naši hrdou slečnu pějí chválu, jak je krásná, mohutná a poslušná. Toto se ještě umocní, když jim naše Miki podá pac nebo ťap anebo taktéž pozdraví. V případě, že voláme "Ahóóój!", štěkne jednou, a když zvoláme "Dobrý dééén!", zaštěká dvakrát.

Taky jedna drobná příhodička se nám stala, to když jsme byli v loňském roce na povinném rentgenování kloubů ( kvůli bonitaci ) s naší Bovani.
Bovani byla uspaná, zrentgenovaná, my už čekali v čekárně na vyhotovení snímků a taky na to, až se Bovani vzbudí, abychom mohli jet domů. V tom nás volá paní veterinářka a velice se smála a že se máme podívat, co na rentgenu je. Rentgen vložila do prosvětlovací skříňky a popisovala nám, že tohle jsou klouby, klouby jsou v pořádku a tohle, tak to je nějaká … …….. pružina……………………….
Nevěřili jsme vlastním očím, protože v jejích střevech se nacházela poměrně velká pružina neznámo z čeho. Paní doktorka nás ujistila, že s tím nic dělat nemáme, že pružina vyjde sama. …….. vyšla…..

Opět neděle, jsme zase měli u babičky spoustu práce. Naše Mikina v nestřeženém okamžiku sežrala z venkovní sprchy mýdlo. Opravdu jsem si myslela, že mě z jejího nenažrání už asi klepne . Měli jsme strach, aby se jí nějak střeva nezauzlovala nebo tak něco, takže následovala horká linka na naše veterináře, kteří nám poradili nalít jí do krku roztok kysličníku uhličitého, ten jsme bohužel nesehnali. Takže opět volání veterinářů a že jí máme dát plnotučnou hořčici do vody, že se vyzvrací a pak se i po ….. . Já měla starost, jak jí to do krku asi nalejeme, hořčicový roztok …. To přece nesežere! Podcenila jsem ji. Dali jsme jí to do misky, Mikina se rozhlédla a hltala a hltala a fakt měla málo ….. ještě by si dala asi tak 3 x tolik. My ji kontrolovali každou chviličku, já k ní v noci vstávala a nic. Prostě vůbec nic se nestalo. Zřejmě nemáme psa, ale popelnici.

Přesně týden na to, zase neděle, jsme dostali velice zvláštní a prý vcelku pracnou buchtu od naší druhé babičky. Buchty byly v uzavřené umělohmotné větší krabičce. Na chvilku jsem ji položila na venkovní stůl a odešla jsem uklidit nářadí na zahradu. Najednou vidím, Mikina žere něco modrého a všichni psi se olizují. Bylo mi to jasné ….. pravda byla skutečností……. Buchty sežrané, miska vylízaná ……

Taky jeden podobný s naším corgim Baribalem ( Barem ) opět u babičky :
Naše mladší dcera chodí někdy k babičce na oběd.
Babička nachystala Janči oběd ( pečené kuře s rýží ) na stůl, zatím co si Janča umývala ruce. Babičce na verandě zazvonil telefon a tak z kuchyně odešla. Janča se vrátila z koupelny do kuchyně, sedla si ke stolu, na kterém měla velkou porci rýže – bez masa a čekala, až babička dotelefonuje. Babička přišla a Janča se ptá : „Babi a to dneska máme jenom samotnou rýži „? Babička na to : „Ale Janičko, vždyť jsem ti na talíř dala celé pečené stehno, už jsi ho musela sníst !“ No, pak koukli na Bara, jelikož z pod lavice se ozývalo velice hlučné mlaskání. Opravdu nemuseli nad ničím přemýšlet - Bar měl umaštěnou celou hubu i s fousy a sotva funěl …… Janča byla ten den bez oběda …………………………

A ještě Bar :
Babička upekla buchtu celý plech dala na stůl vychladnout. My něco dělali na zahradě, cítili jsme, jak se line vůně, slintali ….. a jen čekali, až buchta vychladne. Asi za půl hodiny nám babička přišla říct, ať už si jdeme na kafe, že buchta na nás čeká – a odešla domů. Opravdu to byl moment, kdy byla zpět, celá rozzuřená a nadávala jako špaček – ani nemusela, viděli jsme to .
Bar vyběhl, no vyběhl …. to se nedá říct ….. spíš se vypotácel ze dveří a břicho normálně táhl po zemi, byl totálně přežranej. No, my utřeli, Bareček si to užil za nás …… a asi další dva dny ležel a ležel a trávil ……..
( Corgiši i tak mají krátké nožičky, takže někteří vypapanější jedinci i bez sežraných buchet mají bříško těsně nad zemí, můj manžel říká, že když se stála fronta na nohy, on ji stál na uši……………………………….. )

O víkendu jsme byli na návštěvě i s naší babičkou u příbuzných v Jičíně a okolí.
Bara měl hlídat můj brácha, který bydlí kousek od mojí mamky. Jelikož jeho panička odjela, Bar přestal žrát a tesknil. Můj brácha ho venčil, ale Bar byl smutný a dál nežral. Brácha volal mamce a nevěděl, co s ním má dělat. Mamka ho naváděla, ať mu dá syreček, ten on miluje, masíčko a další dobroty, ale pes nic …. Nakonec babička řekla bráchovi, ať dá psovi k uchu telefon a do telefonu ho normálně sprdla, pěkně mu pořádně a nahlas vynadala. Bar hned sežral všechno, co dostal a ještě měl málo ……………………….
Bc. Alena Šustová
Jiráskova 52
664 64 Dolní Kounice
Tel : 603 925 353
E-mail : Alenasustova@seznam.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one